† P. Zgarbík:
Po noviciátu na Velehradě jsem byl poslán na studium filozofie do Lublinu v Polsku, pak zpátky na Velehrad, abych dělal studentům prefekta. Na teologii jsem byl poslán do Maastrichtu v Holandsku ale po roce, když už byla světová válka na spadnutí, nás provinciál povolal zpět. Zbývající tři roky teologie na Hostýně. 5. července 1940 byla brněnská katedrála svědkem mého kněžského svěcení. Do slavné primice v rodných Jankovicích zaléhaly hrůzy 2. světové války, hrozba koncentráků, výslechů na Gestapu, hrůzy Heydrichiády se stovkami poprav a dalších slastí nacistických okupantů. .V ústraní mariánské svatyně na Svatém Hostýně, kde jsem pomáhal novicmistrovi ve formaci mladých řeholníků, dokud je neodvedli na práci do Reichu byl poměrný klid. V roce 1944, kdy už visela ve vzduchu porážka Hitlerovského Německa jsem byl jmenován superiorem u sv. Ignáce v Praze. Navzdory tomu jsem byl spolu s našimi studenty teologie zatčen a odsouzen do koncentráku v Terezíně. 11 měsíců stačilo, že jsem se už díval smrti do očí, než Boží prozřetelnost mě potřebovala ještě pro další díla. Opět jsem byl poslán na Velehrad, kde jsem dělal jak rektora koleje tak novicmistra.(1947-1948).
P. Koláček:
A právě tam jsem se s vámi, carisime pater, setkal po druhé. Na počátku července jsem u vás dělal “exa-men” pro přijetí do Tovaryšstva. Ostatní tři examinátoři se zaměřovali více na apoštolské možnosti a cíle. Vy jste mě spíše odrazoval. Vrylo se mi do paměti vaše varování: „Uvědomte si, že komunisté budou pronásledovat církev (Bylo to ani ne půl roku po komunistickém státním převratu) a jezuité budou první na odstřel!“ – Jako při stolním tenisu jsem mu tenhle míček bravurně vrátil: „S tím počítám“. Tehdy Vám přeletěl přes rty lehký úsměv. Viděl jste už tehdy, co mně čeká?
† P. Zgarbík:
Neviděl, jen tušil. A ten lehký úsměv.Ten vyvolala vzpomínka na můj noviciát. Po několika konferencích P. magistra o jezuitských mučednících v Japonsku a zvláště o té misijní výpravě 30 noviců a scholastiků pod vedením P. Azeveda, kteří byli 15. 7. 1570 u Kanárských ostrovů francouzskými hugenoty korzáry přepadeni, umučeni a naházeni do moře. To jsem v těch dnech byl tak nadšen, že jsem div nenastavoval hruď mečům a kopím pomyslných katů. Pak jsem dostal pořádnou chřipku a upadl do takové neútěchy, že jsem div neodešel z noviciátu. Tahle vzpomínka rámovala Vaše slova : S tím počítám. – I když jsem měl za sebou 11 krutých měsíců v koncentráku v Terezínské pevnosti, kojil jsem se nadějí, že „naši lidé nejsou schopni takových krutostí a nelidskostí Už v Želivě, kde proměnili premonstrátský klášter na koncentrák pro představené se zvláště tuhým režimem, jsem vídal i zakoušel na sobě, že naši lidé – tedy Češi – jsou schopni stejných krutostí jako Němci, neli horších. Po zrušení lágru v Želivi, v roce 1956 nás přesunuli do Králík. Komunisté vytvořili z mariánského poutního místa koncentrák pro řeholníky, kteří museli pracovat jako dřevorubci, dělníci v kamenolomech, orat na polích a s primitivní mi nástroji, motyky, vidle, lopaty, krompáče, obdělávat půdu zanedbaného statku. Do tohoto mozolnatého, mnohým potem a námahou zalévaného farmářského poklidu vpadla zrada.
P. Koláček:
Máte na mysli Vančuru?
† P. Zgarbík:
Trnu nad tím, když se mi vynořuje úzkost, jak si to ten nešťastník odpoví před Pánem, jak ho strašně bude tížit, že zradil důvěru a byl ochoten pro hrst výhod od komunistického režimu uvrhnout do vězení desítky spolubratří, ponořit je do takového moře utrpení, strádání a ponižování.
P. Koláček:
My v Brně jsme se o tom jen útržkovitě dovídali až po ostravském soudu, který vám vyměřil 16 let žaláře.
† P. Zgarbík:
Z mlh a dusné atmosféry podzimu 1960 se vynořovaly obrysy těch škod, které Vančura napáchal. On sám byl vězněn v nejtvrdším komunistickém žaláři v tereziánské pevnosti Leopoldov na Slovensku, kde byli vězněni biskupové, provinciálové, opati, profesoři teologie a vůbec „špičky“ katolické církve. Jako tvrdě vybojované řeholní povolání proti vůli rodičů ateistů a komunistů Vančuru mnozí obdivovali. Svou inteligencí, hovorností a hereckým nadáním dokázal pozvedat náladu leckterým smutným, či malomyslným spoluvězňům. Asi po roce mu ohlásili, že bude propuštěn na svobodu. Jak český jezuitský provinciál P. Šilhan tak slovenský P. Srna toho chtěli využít, aby přinesl jejich směrnice a pověření jezuitům „v terénu“. Provedl všechno podle jejich pokynů, ale také to udal StB a krátce nato byli všichni zatčeni a odsouzeni v loutkovém procesu v Ostravě. Nepadaly sice tresty jako v padesátých letech, kdy P. provinciál Šilhan dostal 25 let těžkého žaláře a ostatní jen o něco méně. Sazby, rozhodnuté předem komunistickou stranou, byly od 16 do 8 let žaláře za velezradu – tak ve své zločinné hantýrce kvalifikovali snahu žít řeholním životem i v rozptýlení.
P. Koláček: Po těch dvou osobních setkáních mi Pán nedal se s vámi setkat, ba ani při poslední cestě ke hrobu. Když jsem přišel do noviciátu na Velehradě, Vy jste už byl rektorem v Brně. Když nás všechny zatkli a odvlekli do koncentráku v Bohosudově, Vás přísně hlídali v Želivě, a pak na Králíkách, když jsem už pracoval v Brně jako pomocný dělník. Vy jste putoval z věznice do věznice: Ostrava. Valdice, Mírov. A nakonec ani na velehradském hřbitově jsme se nemohli setkat. Marně jsem v tom hledal nějaký záměr.
† P. Zgarbík:
A přesto je v tom božská ruka Velkého Režiséra dějin a lidských osudů. Tím více jsme se setkávali v Kristu, ve vzájemných modlitbách a při každé mši svaté. Nebeskou poštou jsme měli necensurovaný styk v každé bolesti, diskriminaci, a ponižování. Právě tehdy se naplňovalo to, oč jsme prosili Pána v exerciciích, „abychom byli chudí s chudým Kristem… tupeni s Kristem, potupeným… abychom byli považováni za pošetilce a blázny pro Krista, protože on byl jako první za takového považován. Ještě bych trochu aktualizoval: aby nám bylo spíláno do velezrádců, válečných štváčů, špionů Vatikánu, zaprodanců amerického imperialismu, atd. A pak se nesmí zapomenout na vnuknutí Ducha svatého, které uskutečnili a rozšířili naši kněží v komunistických věznicích v padesátých letech. V 21 hodin večer se modlit jeden za druhého, věznění za ty venku a naopak a kněží pak posílali všem požehnání. Když P. Feřt z české sekce a P. Polčín ze slovenské dostali o tom zprávu, přednesli ten návrh vedení rozhlasu. Idea byla okamžitě přijata a provedena. Bylo pro nás ve věznicích ale i u propuštěných na svobodu náramně útěšné, když tuhle praxi převzal i Vatikánský rozhlas. Začínal pak ve 20,45 hodin růžencem a v 21 hodin kněz uděloval se všemi uvězněnými a umlčenými spolubratry na všech vlnách rozhlasu požehnání.
P. Koláček:
Te Deum zpívané několika tisícovým zástupem při vašem pohřbu v Jankovicích bylo pro nás znamením časů, poselstvím, že Pán začal oslavovat svého věrného služebníka.
† P. Zgarbík:
Malicherná až směšná snaha církevních tajemníků oklestit můj pohřeb na prosté uložení do hrobu se stala bumerangem. Původně byl můj pohřeb stanoven a řádně povolen na 26. ledna 1965 na Velehradě. Pak se lekli ohlasu té zprávy a množství lidí, kteří se rozjeli na můj pohřeb . Pohřební služba nesměla vydat rakev a rekviem muselo být odvoláno. Až 29. ledna brzo ráno se moji příbuzní díky dobrým železničářům dověděli, že moje rakev je ve vagónu ve Starém Městě a že bude autem dovezena do Jankovic a že komunisté vydali příkaz, že se pohřeb musí konat 29. ledna 1965 v 10.30 hod. Byl povolen pouze jeden kněz, bez pluviálu, jen se štólou, bez ministrantů, bez svěcené vody, kadidla a svíček, bez kapely, bez zpěvu žalmů, bez kříže v čele průvodu. Za několik hodin se zpráva rozlétla po okolních vesnicích a městech a kdo jen mohl tak došel nebo dojel. Ač byl pátek, pracovní den, shromáždilo se přes tisíc mužů, nepočítaje ženy a děti. Sotva se hnul průvod od kostela ke hřbitovu, celý zástup spontánně – nikým to nebylo organizováno a domlouváno – zanotil „Bože chválíme Tebe“ a během čtyř slok zpěv sílil a sílil, že to bylo slyšet – jak dosvědčovali místní – až na Velehrad. Smutek, strach, malomyslnost, beznaděj zmizely, povstávala plnokrevná hrdost, vědomí, že jsou svědky na pohřbu mučedníka, bílého mučedníka, který se narodil v jejich vesnici, v této zemi, na Moravě. Už jsem jim nemohl žehnat jako při primici, ale za to jsem v nich každým krokem, kdy se má rakev blížila ke hrobu, zažíhal opojnou jistotu, kterou jsem dosvědčoval svým životem i smrtí. Zvěstoval jsem ji: „co oko nevidělo, co ucho neslyšelo a nač člověk nikdy nepomyslil, to Bůh připravil těm, kteří ho milují (1 Kor 2, 9).
P. Josef Koláček S.J.
Rádio Vatikán
