Nahlédnutí do Turecka

Maria Peterka
Duben 2011

Tak a jedeme! A kam jedeme? To je úplně jedno. Hlavně, že jedeme. Potřebujeme ujet té každodenní rutině.  Aha. Tak teda jedeme. A kdy? Co nejdříve! Teď? Ještě ne. Tak já už jdu do auta. Když mamka řekne „ještě ne,´´ tak má na mysli, že už jsme pozdě, že už jsme tam dávno měli být! Což byla naprostá pravda, protože jsme všichni mleli z posledního a potřebovali jsme si odpočinout jako sůl. Jenomže jsme měli čas tak akorát si dojet na koláč do Julian a honem zase zpátky do reality. Trvalo dalšího půl roku, než jsme mohli té rutině opravdu utéci. To víte, ještě nejsme v důchodu a škola také děti, alespoň v naší rodině, pořád volá…

Těch šest měsíců čekání bylo peklo, ale pak ten únik stál za to. Vybrali jsme si zemi pro nás dost exotickou -Turecko. Tedy, ne že bychom si ji vybrali, tak říkajíc, svobodně a dobrovolně, ale zkrátka pasovala do programu. Jednak jsme tam ještě nikdy nebyli a potom, pokud jsme chtěli vidět v létě naší Terezku, která si brala kurs malovaní v Istanbulu, tak nám nic jiného nezbylo.

Nasedli jsme do letadla v Praze, když se už stmívalo a těšili se na západ slunce z výšky. Let měl trvat asi tři hodiny, takže času dost na hezké pokoukání. Jen co jsme se pohodlně uvelebili, tak nám letuška přinesla jídelníček. Tak to tu ještě nebylo. Ještě nikdy jme při našich letech neměli to potěšení, číst, co si můžeme vybrat k jídlu. Znělo to skvěle:

Jako předkrm nabízeli smažený lilek s rajčatovou omáčkou a sýrem, hlavní chod mohlo být buď hovězí po turecku, anebo kuřecí prsa s rýží a zeleninou. Vše pak mělo být korunováno čokoládovým dortem jako zákuskem. Prostě se nám sbíhaly sliny, jen co jsme se na ten jídelníček podívali. Jestli to takhle bude pokračovat, tak se nám v Turecku určitě bude líbit.

Ale ouha. Když přišlo na opravdovou večeři, tak velice jednoduchou a ještě ne celou větou nám oznámili: změna jídelníčku! Nudle! A bylo. Tak pokud to bude pokračovat takhle, tak se nám v Turecku  určitě líbit nebude.

S napětím jsme vystoupili z letadla a plni odhodlání dát této zemi ještě jednu šanci jsme se nechali taxíkem odvézt do našeho hotelu ve staré části Istanbulu. Jeli jsme jak o život a přestože uličky byly uzoučké, křivolaké a tma jako v ranci, tak nás místní řidič bezpečně dovezl do cíle. Tak dobře. Znaménko ,,plus“ ve prospěch Turecka.

Do postele jsme všichni padli jako zabití, abychom se příštího rána probudili do kouzelného výhledu na starostaré mešity, minarety, parky, moře a lidské hemžení zalité žhavými slunečními paprsky. Paráda! Další plusko bodík. S velkou vervou jsme se vrhli do víru velkoměsta, kde žije hlava na hlavě (14 milionů obyvatel), a které je přeplněno neuvěřitelnými památkami, neznámým jídlem a pouličními prodavači nabízejícími vše možné i nemožné.  Pro nás to znamenalo  neodolatelné pokušení vše prozkoumat hned teď a vše najednou. Pojednou jsme si ale uvědomili, že dnes máme dvacáté třetí výročí svatby, a že bychom za ta krásná léta prožitá spolu a čtyři dcery k tomu (Terinku, Karolínku, Veroniku a Tínku) rádi poděkovali a to nejlépe modlitbou v kostele. A rázem se náš výběr, kde a jak začít poznávat Istanbul, zúžil na docela malý okruh, ale s velkým pytlem problémů. Kde najít, uprostřed samých mešit, nějaký kostel a k tomu, pokud možno, ještě katolický. Bloudili jsme, hledali jsme, ptali jsme se, ale kde nic tu nic. Najednou jsme zabočili do malé postranní uličky a ejhle!

Za vysokou kamennou zdí, uprostřed vysokých stromů a bujných keřů nebojácně vzhlížely k nebi dvě kostelní věže. Vzali jsme za kliku, ale bylo zamčeno. Co teď? Najednou k nám plaše přistoupil nějaký neznámý muž a lámanou angličtinou se nás ptal, jestli se chceme podívat dovnitř. Málem jsme mu ruce zulíbali. Mělo to ale háček. Takový ten malý turecký háček. Museli jsme zaplatit 30 tureckých lir, což je asi 20 amerických dolarů, jako vstupné do kostela. Bez mrknutí jsme to rádi zaplatili.

Byl to neuvěřitelný pocit mít šanci se pomodlit na křesťanské půdě.  Po chvíli jsme se začali rozhlížet po kostele a připadal nám funkční. Začali jsme se pomalu vyptávat našeho tajemného průvodce na tento Kristův ostrov uprostřed muslimského moře. Dozvěděli jsme se, že se nacházíme v anglikánském kostele, který byl vysvěcen v roce 1868 a od té doby tu slouží nepřetržitě svému poslání, včetně péče o uprchlíky. V roce 1991 tu při muslimských nepokojích a útoku na kostel přišli o život tři zdejší farníci – mučedníci… Rázem jsme dostali neuvěřitelný respekt, úctu a obdiv k tomuto místu. Najednou nám došlo, proč byl náš průvodce zpočátku tak nesměle opatrný ve svém počínání. Zkrátka to tu nemají nejjednodušší.

O několik minut později jsme se ocitli na ulici Istiklal, kde jsme s překvapením objevili dva italské katolické kostely kousíček od sebe – kostel Panny Marie a kostel sv. Františka z Asissi. Všude jsme s radostí trousili modlitby díkuvzdání a tak si bezvadně vyplnili naše přání k výročí.

Celý den jsme slavnostně zakončili pořádnými porcemi výborné  zmrzliny v nedaleké cukrárně. To ale není jen tak si dát zmrzlinu způsobem, který jsme do teď znali: „vyber si co chceš, natočím ti, naberu ti a už honem běž!“ Kdepak! To je přímo představení. A nejlepší je, že vás vtáhnou do děje ať chcete nebo ne. Jednak zmrzlinář loví tu božskou ňamku velkou tyčí, která je zakončená jakousi špachtlí, a potom si s vámi hraje jak kočka s myší k velkému pobavení kolemstojících a přihlížejících. Tu mu jakoby padá celá porce někomu na hlavu, tam zase vám chce nabídnout ochutnávku a v poslední chvíli si to rozmyslí a ucukne, potom krouží tou zmrzlinovou tyčí nad hlavou i s  porcí sladké lahůdky pro vás. Člověk s napětím sleduje jak to dopadne. Samozřejmě že dobře. O tom není pochyb. Jen teď se vám sliny sbíhají mnohem víc, protože nápad střídá nápad a akrobatické kousky neberou konce.

Istanbul jsme na chvíli opustili a vyrazili vstříc novým dobrodružstvím podél západního pobřeží. Nejprve nás ale čekal převoz přes úžinu Dardaneli. Připadali jsme si jako bychom lezli do Noemovy archy. Jen místo zvířat vjížděla na palubu auta a autobusy, motorky a vše, co i sebevzdáleněji připomínalo vozidla. A v párech to také nebylo. Prostě takový mišmaš, který byl docela dobře pod kontrolou. Až do momentu, kdy autobus parkující uprostřed dlouhé řady aut zjistil, že je na špatné lodi a všechna vozidla kolem musela pěkně vycouvat a chca nechca milému autobusu uvolnit cestu. Takové malé zpestření líně se vlekoucího odpoledne…

Konečně jsme se odrazili od břehů Evropy a během půl hodiny se ocitli v Asii. Nevím, co jsme čekali. Zřejmě nějakou šokující změnu krajiny, jídla nebo jazyka, protože podvědomě spojujeme tento kontinent s kulturou zemí, jejichž písmo připomíná vysypaný pytel voňavého čaje. Ono ale nic! Žádné překvapení, žádná změna.

Posilnili jsme se výborným sýrem, olivami, jogurtem a okurkami a vyrazili do prvního historického města hned za rohem: do Tróji. S překvapením zjišťujeme, že tu je pěkně nahuštěno. Ono totiž leží devět Trój na sobě, podle toho jak běžel čas a přibývalo historie, tak se tu vrstvilo město na městě, až z toho je pěkných pár metrů vykopávek do hloubky i do šířky. Pochopitelně nejznámější je Trója díky Heleně, dřevěnému koni a Peloponézským válkám. Chca nechca jsme museli tohle světoznámé místo opustit, abychom šli vstříc dalšímu velikánu historie – Aristotelu.

Našli jsme ho v malé vesničce Assos pár kilometrů od Tróji, kde založil svoji filosofickou školu a kde na nás jeho nestárnoucí odkaz jukal na každém kroku. Romantický vzhled kamenné vesničky ještě umocňoval již tak silný historický zážitek. Po dlouhém dni plném zážitků jsme padli k zaslouženému odpočinku. Jenomže nám nebyl dopřán, protože nás v jedenáct hodin večer probudila modlitba z místního minaretu. Nesla se okolím jako vlna, před kterou nebylo úniku. Dlouho nám zněla v uších než se nám podařilo znovu usnout.  Jenomže ejhle, ve čtyři ráno se tato zbožná chvilka opakovala. Nemám nic proti modlitbě jakéhokoli náboženství, ba naopak, ale nucené modlení v takhle nekřesťansky brzkou hodinu je i na mě kapku silné kafe. A podle reakcí , které se ozývaly z ostatních domečků přeplněných turisty, jsem rozhodně nebyla sama. Po nečekané snídani ještě téměř za tmy jsme vyrazili přes velkoměsto Izmir až do vesničky Guzelčamli, kde jsme se utábořili v hotelu Faustina a nemohli se dočkat, až se vypravíme do nedalekých míst naplněných biblickou historií. Nejprve jsme vyrazili do Efesu, odkud se kdysi šířily dopisy sv. Pavla místním. Není tu nic, co by připomínalo toto nadčasové psaní. Žádná zmínka o tak velké biblické osobnosti, přestože tu sv. Pavel prý strávil tři roky svého života.

To však neplatí o Panně Marii, která žila a zemřela v domečku, který je vzdálený jen asi 8 kilometrů od Efesu. Přivedl ji sem sv. Jan, kterému byla svěřena do péče samotným Kristem přímo na kříži těsně před smrtí. Hned po příjezdu do tohoto zajímavého místa nás obklopila nádherná atmosféra pohody, přestože nás vítaly samopaly namířené na nás. Místní vojsko je prý vždy připraveno chránit poutníky před případnými rušiteli klidu. Nebylo nám jasné, zda mají na mysli ochranu křesťanů před jinověrci, protože před žádnými jinými křesťanskými památkami či kostely jsme vojsko připravené k akci neviděli. Ale zpět k Panně Marii. Traduje se, že v této oblasti žila komunita prvních křesťanů. Celkově tato církev věří, že Panna Maria zemřela v Jeruzalémě. Zdejší obyvatelé, ale odjakživa věřili, že zemřela zde u Efesu a od raných dob křesťanských vždy slavili 15. srpna jako den nanebevzetí Panny Marie. Je zajímavé, jak byl tento domeček, tedy pěkně velký dům na naše poměry, znovuobjeven. Na začátku 19. století  žila v Německu řádová sestřička Anna Kateřina Emmerichová, která měla kromě darů stigmat i vize, ve kterých přesně popsala nejen poslední místo pobytu a úmrtí Panny Marie, ale také události, které provázely objevení jejího prázdného hrobu sv. Tomášem. Podle popisu v těchto vizích se vydal na konci 19. století francouzský kněz Gouyet hledat ono místo, které k velkému překvapení všech skutečně nalezl. Po mnoha letech nejistot a dohadování o pravosti této lokality, byla vložená námaha korunována úspěchem ve formě prohlášení tohoto místa za poutní papežem Pavlem VI. Od té doby sem proudí nepřetržité davy poutníků z celého světa. Výjimkou nebyl ani Jan Pavel II a Benedikt XVI stejně jako Pavel VI, kteří posvětili toto vzácné místo svou přítomností během svých pontifikátů. Mše svatá se tu slouží každou neděli  v 10 hodin ráno pro případ, že byste se jednou octli někde poblíž.

Odsud už je to jen co by kamenem dohodil do Selčuku, kde strávil poslední chvíle svého života svatý Jan, což připomínají zbytky baziliky nesoucí jeho jméno a hrob, ve kterém je

pohřben. Ve zdejším okolí také napsal své Evangelium a Zjevení, takže toto místo dýchá biblickou atmosférou důležitosti, která nás každodenně provází při čtení těchto řádků. Zkrátka – výjimečné a nezapomenutelné místo.

Zde jsme ukončili výpravu po stopách Písma svatého a opět se plně ponořili do radovánek světského života. Rozhodli jsme se prozkoumat světoznámé horké prameny ve vesničce Pamukkale a doufali, že na nás blahodárně zapůsobí  a popřípadě nás i zkrásní stejně jako v to kdysi doufala bájná Kleopatra, podle které tu je pojmenován jeden pramen. Co se krásy týče tak tedy nevím, nevím, protože pořád ty vrásky v zrcadle vidím, ale co se odpočinku týče, tak to byla paráda. Nutně jsme to potřebovali, protože cesta sem i tam nám dohromady trvala sedm hodin a to navíc přes vesnice od červené k červené, protože sem po většině dálnice nevede. A kde vede, tam po vás chtějí nekřesťanské mýtné, o kterém vám neřeknou dopředu a výši si přizpůsobují podle momentální nálady. Nevyměkli jsme. Seděli jsme u výběrčího půl hodiny a nechali za sebou auta troubit v zácpě, až panáček a jeho kolegové konečně pochopili, že nejsme žádná ořezávátka, a že s námi musí zacházet slušně a hlavně spravedlivě. Trpělivost a pevné nervy zvítězily a my jsme hrdě projeli bez neférově vyžadovaného poplatku. Zkušenost k nezaplacení, to mi věřte!

Je čas se pomalu rozloučit se sluncem vyhřátým jihem a vracet se zpět do starověkého Istanbulu, který přetéká  neuvěřitelně bohatou historií, připomínající spletitou pavučinu fascinujících událostí. Ale než se k těm událostem dostaneme, tak musíme někde zaparkovat. A to je v Istanbulu pěkně tvrdý oříšek a zkouška pevnosti manželství. V dálce jsem zahlédla jedno jediné volné místečko a snažila se Petra, mého muže a otce našich dětí, který řídil, co nejrychleji navigovat tím směrem. Nebyli jsme sami, kdo měli zálusk na to vzácné místo a tak se strhla přímo válka řidičů. Zmatek nad zmatek, nervozita nejvyššího stupně a nemilosrdní taxikáři, kteří zkoušejí své parkovací triky za každou cenu jak hejno žraloků. Vzpomněli jsme si na heslo ,,život je boj“ a pustili se do toho. Turecky neumím, ale těm jménům, která nám kolemjedoucí dali, jsem podvědomě rozuměla až moc. Česky zato umím, ale těm jménům,co jsem dostala od své drahé polovičky, bych radši nerozuměla. Nicméně jsme se opět nevzdali a opět jsme zvítězili a tak mohli jít poodhalit roušku tajemné historie nejstaršího byzantského chrámu Boží Moudrosti (Hagia Sophia), který se později přeměnil pod tlakem změny režimu na mešitu, ale křesťanského ducha šíří dál svou mozaikovou výzdobou zpodobňující Krista, Archanděla Gabriela a Pannu Marii.

Hned přes ulici jsme pak nemohli vynechat Modrou mešitu, která je jednou z nejprestižnějších v celém Istanbulu. Má totiž šest minaretů, což je maximální počet, který mešita může získat.  Minarety jsou, jak známo, nejenom místem hodně hlasitého  a veřejného předmodlívání se pasáží z koránu, ale i odznakem důležitosti té které mešity.

A protože to bylo opravdu úctyhodné místo, tak nás také čekalo úctyhodné překvapení. Museli jsme schovat naše holá ramena a kolena. Ale copak my ženy, my jsme to očekávaly a zahalily jsme se do šátků a šál, které jsme si pro tento případ vzaly s sebou. Ale to, že jim budou vadit tátova holá kolena jukající z kraťasů, tak to jsme nečekali. Co s tím? Peťula žádné náhradní dlouhé kalhoty s sebou momentálně neměl. Venku se mu také nechtělo trčet, když měl tolik historie na dosah ruky (taky holé)… Spásná pomoc přišla od místního hlídače, který tátovi vrazil do ruky prapodivnou pytlovitě vzhlížející sukni s pokynem, že ho pustí dovnitř, když si ten skvost haute couture oblékne. Táta spolkl své americko-evropské mužské ego, navlékl se do mešitské výstroje a výzbroje a v tu ránu s námi hrdě pochodoval zástupy turistů obdivujících poklady tohoto neuvěřitelného místa. Skrze tajné tekoucí slzy smíchu při každém pohledu na tátu jsme se nutily do zdvořilého obdivování historie. Z pochopitelných důvodů nám to ale moc nešlo. Chudák taťulda! Ten ty dějiny tak miluje!

Kolem Modré mešity se rozkládal park, kde místní hojně nabízeli své výrobky, anebo zboží všeho druhu. Pastva nejen pro oči, ale i pro peněženku. Zalíbily se mi hedvábné šátky úhledně rozložené na koberci na zemi, které jsem si od jedné trhovnice chtěla koupit. Už jsem držela bankovky v ruce, když najednou všichni stánkaři začali skákat i se zbožím do keřů a prostě mizeli. Vypadalo to jak boží dopuštění. Nic jsme nechápali a jen jsme v němém úžasu přihlíželi. Musel na nás být neskutečný pohled: pusu dokořán, oči vypoulené, peníze v ruce, výraz v obličeji jako když neumíme do pěti počítat… Během pár vteřin nebyl v parku jediný prodavač. Prázdno. Jen turisté. Všichni ve stejném šoku jako my. Kam a proč ti trhovci tak rychle zmizeli? Nepřestalo nám to vrtat hlavou až do okamžiku, kdy jsme uviděli policajta. Ano, přišel kontrolovat, zda tu někdo neprodává nelegálně. Je vidět, že se místní vyznají a jsou na podobné přepadovky víc než dobře připraveni a trénováni. Jen co strážce zákona zahnul za roh, tak prodej běžel dál jako by se nechumelilo a já jsem si mohla odnést své vyhlédnuté šátky, nyní s vůní nekonečných zážitků a překvapení.

Přišel večer a s ním další problém parkování. Tentokrát přímo před místem našeho pobytu. Hotelové parkoviště bylo zaplněno do posledního místečka a tak nezbývalo než se porozhlédnout po něčem jiném. A najednou, kde se vzal tu se vzal takový malý mužík a hned nám nabízel, že nám auto s kamarády pohlídá.  Vypadal jak z pohádky, ale tam ta podobnost končila. S notnou dávkou nervozity jsme zjistili, že nemáme na vybranou, protože celou noc kroužit kolem ve švech praskajícího hotelu a parkoviště je nemyslitelné.  Dali jsme mu klíčky od auta a teprve potom se dozvěděli, že nevedou žádné lístky či účtenky. To nás polilo horko podruhé. Náš nový známý neznámý se dušoval, že jim můžeme důvěřovat, a že budou auto střežit jako oko v hlavě a hýčkat jako v bavlnce. Nevím jestli tu noc táta oka zamhouřil, ale já jsem byla tak unavena objevováním historie, že se mi oči zavřely dřív, než jsem mohla na auto jen pomyslit. Ráno jsme se s naším čtyřkolovým sluhou šťastně shledali, což nám spadl přímo balvan ze srdce a stále kroutili hlavou v obdivu nad poctivostí místních lidí. Náhoda? Kdo ví?

Měli jsme před sebou poslední půl dne pobytu v tomto tajemně exotickém městě a chtěli jsme ho strávit na starém trhu. To byla paráda, to byl šrumec! Tisíce stánků pod jednou střechou nabízející vše od koření počínaje po lustry, boty, šperky, nábytek a po cokoliv prapodivně vypadající konče, kde ani fantazie nestačí na pojmenování. Atmosféra byla perfektně vnucující, podbízející, úslužná, uctivá a nikdy ne arogantní. Prostě ,,náš zákazník, náš pán.“ Obohaceni nejen nepotřebnými zbytečnostmi, ale i pohádkově báječnou zkušeností nádherných momentů odpočinku a regenerace ducha i těla jsme se vraceli zpět.